restituce

 

 

 

 

 

Naivně jsem si myslela, že po přijetí zákona o vyrovnání se státu s církvemi utichnou již nechutné tahanice některých politiků s představiteli církví. Bohužel opak je pravdou. Nenávist a závist vůči církvi u nich ještě vzrostla dokonce do té míry, že ignorují dokonce postoje Ústavního soudu a nevadí jim tudíž, že naši zem dostávají do ostudné pozice, že nežijeme v právním státě.  Je to vlastně poprvé od revoluce v roce 1989 kdy politici neuposlechli soudní dvůr který již v roce 2005 vydal verdikt, že  Pokud Senát neschválí církevní restituce, bude podle ÚS jednat protiústavně. Této otázce bylo po té věnováno mnoho debat a konferencí. Na žádné z nich jsem nikoho z těchto politiků, kteří v boji o voliče ignorují vše, neviděla.  Protože u části neinformované a komunistickým marasmem morálně pokřivené veřejnosti jim to přináší body, rozhodla jsem se připomenout jak to je s navrácením ukradeného majetku církvím doopravdy.

Předně připomínám komunistickým politikům a devíti kamarádům pana Okamury, že již nežijeme v komunistické totalitě, ale v právním demokratickém státě, v němž se dluhy podle zákona neodpouštějí, a to i když věřitelé jsou jimi tolik nenáviděné církve.

Argumentace, že stát nemá co vracetprotože právně historický majetek církve nikdy nevlastnil, v civilizované společnosti neobstojí. Je pravda, že komunisté se  zmocnili velké části církevního majetku pouze silou neboli sprostou krádeží, aniž si ve své pýše jeho vlastnictví zajistili právně. Prostě kněze i řeholníky pozatýkali a zahnali do komunistických koncentráků a do církevních budou nastěhovali armádu, zemědělce a další občany, které je ničili a devastovali mírou neskutečnou. Po revoluci vláda rozhodla, že vrátit zabavené majetky byť obsazené nezákonně je  ze zákona státní povinnost a vydala Zákon o půdě  jehož prováděcími zákony z počátku 90. let,  blokuje státu, krajům i obcím nakládání s tímto komunisty ukradeným majetkem do doby  dokud se nevypořádají majetkové vztahy.   Udržovat tento stav zablokovaného církevního majetku do nekonečna ale nejde. Navíc je tento majetek podle verdiktu Ústavního soudu protiústavní a jeho nevydání vede jen k dalším škodám, protože nejde čerpat na jeho obnovu z fondů EU. Nehledě k tomu, jak to kazí pověst ČR jako právního státu ve světě.

 

Komunističtí politici si stále i přesto naivně myslí, že církve jsou vydány na milost a nemilost státu jako za jejich krutovlády. Zaspali dobu a neuvědomují si, že stát má být rád, že církve jako věřitelé jen z dobré vůle s ním dosud nevstoupily do střetu. Svého majetku totiž domohly soudně u mezinárodních soudů. Stát by pak musel navíc zaplatit vysoké náklady na vleklá a drahá soudní řízení. 

Zabavení majetku církvím byla totiž podle mezinárodního soudního dvora loupež a žádný právní stát 21. století ji nemůže loupež tolerovat. Dokončit krok komunistického režimu a schválit navzdory ústavě nový a tentokrát právně důsledný akt této loupeže nazývané levicí vyvlastněním, kterým by současný stát zbavil církve jejich majetku, by bylo pošlapáním právního státu a velmi by to poškodilo prestiž naší republiky jako  právního státu, protože by ČR jednala proti rozhodnutí Ústavního soudu. Proto vláda nemohla udělat nic jiného než jednomyslně schválit návrh zákona o narovnání majetkových křivd spáchaných církvím po 25. únoru 1948 Dohodu se státem katolická církev nechápe jako milost, ale jako spravedlivé vyrovnání a vykročení na cestu opravdové spolupráce, jak pronesl arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka.

Je hanbou polistopadové politické representace, že od  16.12.1989 ho stále zve do Parlamentuať tehdy s Čalfou, pak s Havlem a s Nečasem a nyní dokonce komunisty. Jako by on se měl zpovídat zlodějům za to, že byla jeho instituce jimi okradena . Že musí bojovat za  svobodu a rovnost před zákonemNeheldě k tomu, že částky, které církev nakonec po více než  dvaceti letech dostane, jsou velmi vstřícné k dlužníkovi, protože mnohé požadavky vzala církev v úvahu jako nereálné. Nepožaduje proto například ušlé výnosy ze svých majetků odhadované v cizině na 160 mld. Kč. Navrácených 59 mld. v průběhu 30 let není darem, je to ekonomické řešení za předpokladu, že se nereflektuje inflace. Jinak by stát za 50 let utratil 75 mld. Kč. Je to pro stát výhodné  i z tohoto hlediska. 

Státu se Zákonem o vyrovnání s církvemi podařilo zrušit dlouhodobou blokaci církevního majetku, která byla  nejhorším nakládáním s majetkem vůbec. Není totiž nic horšího pro obec a její podnikatele, než mít na svém území majetky, s nimiž nemůže nakládat, protože nemají právně vlastníka. Proto nejen církev, ale i 203 podnikatelé požadovalo odblokování církevních majetků, aby na něm mohli ve spolupráci s církví podnikat. Při zmínce o tom, o kolik peněz díky strkání státní hlavy do písku za těch dvacet let přišli, lapajípo dechu. Státu se navíc tímto krokem podařilo udělat odluku církve od státu, čímž  do budoucna ušetří peníze za platy duchovních.“

 Restituce byly nejspravedlivějším prvkem pro návrat majetků zabavených komunistickým režimem. Církve byly z této možnosti vyňaty tím, že jim byl majetek pouze ukraden. Je proto toto řešení nejen ekonomicky nevýhodné pro církvei pro stát, ale má to i etický rozměr. Pokud by někdo chtělitvrdit, že církve nic nevlastnily, musel by se vrátit do občinového práva či feudalismu. Pak by museli celý náš majetek připsat prezidentu republiky, jako to bylo za tehdejších monarchií. Absolutismus snad ale nebudeme zavádět, ani nedej Bůh ještě něco horšího, co by nás inspirovalo protektorátním právem,“ pousmál se pan kardinál.

 

P

 církve státu již dnes věc ulehčují tím, že se již z větší části financují samy:

„Po prověrce Nejvyššího kontrolního úřadu na hradčanském biskupství mi bylo sděleno, že je vše v pořádku, ale byl jsem pokárán, že nerespektuji zákon z roku 1949,  podle něhož máme být plně financováni ze strany  státu a my se přitom z nadpoloviční většiny spolufinancujeme. Je to dáno tím, že po direktivním ovládání církví státem jsme se museli naučit hospodařit efektivně. Prosím proto společnost, aby si uvědomila, že nejsme majiteli velkých hospodářských celků a budeme součástí společnosti, na které nám opravdu záleží. Nechováme se jako ti, kteří chtějí odčerpávat státu peníze. Naše investice se již dnes vracejí na zdravotnictví, školství a po přijetí zákona bude naše hospodaření ještě  zodpovědnější a přinese větší užitek společnosti než dosavadní forma financování, protože do budoucnosti hledíme s  rozvahou.“

 J. Eminence kardinál Duka proto poprosil, aby v zájmu nejen církve, ale i státu nebyly v průzkumech veřejného mínění ohledně církevních restitucí pokládány špatně položené otázky, které směrem k církvím vyznívají negativně: 

V médiích je celá věc presetována tak, že  církve dostaly dar 59 miliard. V podmínkách ekonomické krize se to jeví jako šílenost. Již se mlčí o tom, že se splatností 2 miliad ročně a že pokud nebude odluka církve od státu, stát plaztí kněžím přes 1, 6 miliard stejně.  Nehledě k tomu, že se nejedná o žádné darování kněžím,  ale o navrácení toho, co jim patří. “

 

 

 

 

 

Místopředsedkyně vlády Karolina Peake (VV) podala výčet toho, jak probíhala jednání o možnostech napravit majetkové křivdy napáchané komunistickým režimem církvím. Zákon o narovnání majetkových vztahů s církvemi měl být založen na Zákoně o vlastnických vztazích k půdě:

„V prosinci 2011 byl projednán poprvé návrh zákona na legislativní radě vlády, kde právníci zvažovali, že to do restitucí nepatří, neb majetek měl povahu veřejného majetku. Chtěli proto majetek specifikovat. Posléze bylo podrobně diskutováno, že církve nebyly vlastníkem majetku. Výčtový zákon byl pro ně nakonec nepřijatelný a jednání bylo přerušeno s tím, aby předkladatelé zvážili kompromisní řešení. Že zákon vymezí majetek ve vlastnictví státu a bezúplatně ho umožní převést,“  uvedla paní Peake.

Přeloženo do lidštiny dá se říci, že se legislativci za drahé peníze nás obyčejných daňových poplatníků hádali o nesmysly a kamuflovali to právními názvy nehledě k tomu, že legislativci naprosto s přehledem ignorovali usnesení Ústavního soudu z roku 2005 a tedy jednali protizákonně. Připomínám, že Maďaři vrátili církvím majetek již v roce 1993, Slovensko v letech 1992-1993 a následně 2003.

 

Politický právní a historický kontex církevních restitucí

Politickoprávní panel otevřela ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09). Uvedla mj., že kraje a obce získají podle vládní předlohy blokované nemovitosti, pro jejichž využití budou moci využít peníze z evropských fondů. Pokud parlament zákon odmítne, tyto nemovitosti v případě žalob církví z rozhodnutí soudů s velkou pravděpodobností stát ztratí a ještě bude platit drahé soudní výdaje. Pokud návrh přijme, církve budou mít rok na to, aby o jeho vydání požádaly. Získat by tak mohly zhruba polovinu svého někdejšího majetku v hodnotě okolo 75 miliard korun. Za ostatní by měly dostat finanční náhradu 59 miliard korun během 30 let.

 

"Odluka církve od státu neznamená stáhnout církve z prostoru. V armádě, ve školství, ve zdravotnictví a v celé sociální oblasti jsou její činy nevídané a církev si zaslouží podporu celé společnosti,“ zdůraznila pani ministryně.

 

Soudkyně Ústavního soudu Ivana Janů připomněla, že ÚS vydal již 11 rozhodnutí k církevním restitucím. Vesměs se jednalo o tzv. blokační § 29 zákona číslo 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen § 29). Zrušení § 29 by dovolilo převod majetku církví třetím osobám. ÚS proto 4. 7. 2010 zamítl ÚS návrh skupiny senátorů, aby byl zrušen § 29 v zákoně o půdě. Současně prodlevu nepřijetí restitučního církevního zákona parlamentem prohlásil za protiústavní:„Pokud § 29 hovoří o církevním majetku tak, že  se jedná o majetek, který přešel na stát v  důsledku majetkové křivdy, je nevydání tohoto majetku církvím protiústavní a porušuje článek Listiny práv a svobod.“ Pro tento verdikt hlasovalo 9 z 15 ústavních soudcůNáboženská tolerance je totiž garantovaná v Listině lidských práv a svobod. Současný stav při absenci vypořádání se státu s církvemi, kdy stát je dominantním zdrojem příjmů církví, porušuje zákon.

U nás přelomové bylo stanovisko pléna ÚS 1.11.2005 sjednotit povinnost zákonodárce vydat restituční zákon i pro církve. Žaloby církví byly do té doby odmítány. Evropský soud pro lidská práva vydal již v roce 2004 rozsudek, že porušení a nečinnost státu v této problematice považuje za zásah do majetkového práva stěžovatele, tedy církví.

ÚS došla trpělivost a 31.8.20011 konstatoval, že od přijetí ustanovení § 29 v pozemkovém zákonu uběhlo 20 let, což považuje za překročenou lhůtu. Parlament je stále  nečinný, přestože  podle § 89 odst. 2 Ústavy jsou zákony závazné pro všechny. Parlament je podle ÚS vázán ústavou a své kompetence smí užívat jen k naplňování ústavy, ne opaku. Žalobu církve proto mají soudy považovat za restituční. ÚS dal proto obecným soudům instrukci, že nesmějí zamítat církevní žaloby a musejí o nich rozhodovat, protože Parlament nenaplnil to, co v zákoně přislíbil. Nesmí rozhodovat s odkazem na existenci blokačního § 29. To je závazné stanovisko ÚS platné pro parlament až do přijetí zákona o vyrovnání státu s církví.

Paní doktorka Janů důrazně uzavřela, že to, že 20 let Parlament ČR nekonal, i když ÚS upozorňoval, že je to jeho povinností, splňuje podle ÚS protiústavnost a soudy nesmějí zamítat církevní žaloby s poukazem na § 29.

 

Odborník na ústavní a konfesní právo Petr Jäger prohlásil za mýty, že katolická církev nic nevlastnila. „Nemám na mysli všechny náboženské společnosti, jen katolickou. To, že ve středověku či za Josefa II. nerozhodovalo, kdo co vlastnil, neznamená, že se roku 1948 neprovedla na  katolické církvi majetková křivda. Do roku 1811 neexistovaly v zákonech speciální druhy vlastnictví.Teprve zákoník z roku 1811 a zákon 50 z roku 1874 zakotvuje zemní projevy katolické církve. A tento zákon platí dodnes. Vlastnictví bylo jen jedno. A to i pro církev. Zákon z roku 1874 jasně uvedl, že církvi náleží táž ochrana jako každé obecně užitečné společnostiŽádný majetek církevní nesmí být zcizen bez souhlasu církevních úřadů. Stát se nedostal do pozice vlastníka. Církevní jmění i věci věnované k účelům církevním nešlo bez souhlasu církve pak odejmout ani pro jinou církev.

Mýtus o veřejném vlastnictví církve právo tehdy neznalo a ani současné právo pojem veřejné vlastnictví nezná. Pouze Antonín Hobza, který po roce 1948 proslul církevními monstrprocesy, za 1. republiky hlásal,  že majetek církevní je zvláštním druhem. Neměl však pro toto tvrzení oporu v právu. Přesto v roce 1950 byl na základě jeho proklamovaném a nikde v zákoně doloženém tvrzení proveden proces s řeholníky, které obvinil pro špionážní charakter katolické církve pod vedením Tajovského, Maštalíka, Machálka. Prohlásil, že čím větší funkcionář, tím větší trest, a na základě toho byl odsouzen např. páter Opasek…

Za komunismu bylo zavedeno právo socialistické, osobní a soukromé.  Tento režim si ale veřejného charakteru církevního majetku nepovšiml. Říkali proto, že nebyl církevní majetek zestátněn a jedná se o majetek soukromý. Takže platí stále pro církevní právo zákon z roku 1874. Vlastníkem církevního majetku není stát. Ten majetek nikdy nevlastnil, protože nikdo mu kostely nedaroval. S tímto názorem souhlasil posudek University Karlovy, Masarykovy, Západočeské a Ústavu státu a práva.

 

Právník a vysokoškolský pedagog na CEVRO Institutu Jakub Křížkterý vypracoval  Zákon o cí